Zelda Fitzgeraldová

"Až teď jsem pochopil, proč se princezny zavírají do věží," napsal dychtící a žárlivý mladý důstojník F. S. Fitzgerald jižanské krásce Zeldě Sayrové. Jenomže pohádkový život, který si tehdy oba představovali, vzal na sebe o několik let později zlověstnou podobu. Nejproslulejší americký pár dvacátých let čelil kruté realitě její duševní nemoci, nevěry a autorské žárlivosti – a jeho alkoholismu.
Přátelé a později i životopisci se každý přiklonili na stranu jednoho z partnerů. Je…Číst vícedni mají Zeldu za závistivou, sebedestruktivní manželku slavného spisovatele, psychicky labilní ženu, která se posedle a marně vrhala do pokusů stát se jednou spisovatelkou, podruhé malířkou a jindy baletkou, ve svém šílenství podkopala Scottovo lidské a umělecké sebevědomí a vyčerpala ho emocionálně i finančně. Jiní vidí Scotta jako zločince, který Zeldu duševně zdeptal, zničil její naděje na umělecký úspěch a přitom plagoval její deníky a dopisy.
Scott ovšem nemocnou Zeldu neochvějně po léta podporoval a psal jí láskyplné dopisy, Zelda zas Scottovi opakovaně vyjadřovala až přemrštěnou lásku a oddanost:
"Řekni mi prosím, co mám dělat, protože já to opravdu nevím. Práce je moje největší radost, ale pokud by pro mě bylo lepší, abych se pustila do něčeho mně zcela cizího, udělám to – třebaže nechápu, jak by člověku mohlo prospět háčkování tašek, když touží malovat sedmikrásky. Ale možná je někdy nutné dělat, co člověk nemá rád.“